Zkušenost k nezaplacení
Vánoční překvapení,
aneb jak získat nového kamaráda
„Ahoj, Kájo“
„Ahoj, Andy, zase jako obvykle pozdě.“
„No, ale jako ty jsi minule taky přišla později, tak jako co,“ a jako vždy jsme se daly do smíchu.
„ Za jak dlouho nám jede tramvaj?“
„Asi za nějakých deset minut, zatím si tady můžeme sednout a probrat jak jde život o Vánocích.“
„Jo, to je dobrý nápad.“
Celý ten čas jsme probírali jak se každé z nás vedlo celou tu dobu co jsme se neviděly a kdo již má koupené dárky. S Andreou se sice vídáme jednou za týden, ale stále z nás zůstaly nejlepší kamarádky ze ZŠ. Vždy když se sejdeme tak jdeme do čajovny a tam trávíme celou sobotu.
„Podívej už nám jede sedmička,“ řeknu Andreji a zvedneme se z lavičky a kráčíme na zastávku, která je přes cestu.
„Máš koupenou jízdenku?“
„Neboj jak bych mohla jen zapomenout“.
Jak nám cesta ubíhala a my probíraly stále nějaké novinky před nás si přisedl kluk, který byl začtený do nějaké knížky. A jelikož Andy je „knižní mol,“ hned se ho chtěla zeptat co to vlastně čte a jestli je to zajímavé.
Chybělo jen pár zastávek a byl čas opustit dopravní prostředek a jít do čajovny. Ale co bylo celkem nečekané i když úplně běžné, že mezi cestujícími byli i revizoři.
„Jízdenku, prosím.“
„Děkuji.“ Jen tyhle slova bylo najednou slyšet.
Již byli i u nás a tak jsme ukázaly měsíčníky a došla řada i na kluka před námi.
„Jízdenku, prosím.“
„Moment, hned to bude,“ začal prohledávat celý batoh, kapsy a i bundu, ale jízdenka nikde.
„Musel jsem ji někde vytratit.“
„Vaše adresa,“ dál revizor nestačil ani doříct větu, když kluk opět prohlásil, že ji určitě má. Oba z toho byli nervózní, ale každý jinak. Revizor byl rozhořčen a kluk velmi smutný z toho, že nemůže najít to co potřebuje.
„Andy máš ještě tu jízdenku?“
„Ano," na co ji potřebuješ?“
„To je ted‘ jedno, sleduj.“¨
„Aleši,“ oslovila jsem neznámého kluka: „ Úplně bych zapomněla, že tu jízdenku jsem ti cvakala já, moc se omlouvám za to, že jsem si to neuvědomila dříve.“
Všichni tři se na mě podívali s velmi překvapivým výrazem ve tváři. Ale já si z toho nic nedělala a dala jízdenku revizorovi.
„Dobře, je to v pořádku,“ byly poslední slova a již byla tramvaj celkem prázdná.
„ Můžu se tě zeptat co čteš za knížku?“ s velkým úsměvem jsem se dívala na „Aleše“ a ten ze sebe chudák nebyl schopný vydat ani jedinou srozumitelnou větu.
„Já, když, jak to, no, chtěl jsem vlastně říct.“ Zastavila jsem jeho slova a představila sebe i kamarádku.
„Jmenuji se Karolína a tohle je Andrea.“
„Já jsem Daniel těší mě.“
„I nás těší,“povedlo se nám říct jako obvykle stejně.
„No, ale my už musíme vystupovat,“ oznámila jsem Danielovi a ještě dořekla: „Když bys chtěl tak se mi ozvi tady je vizitka.“
„Když chtěl bych vám, tedy hlavně tobě poděkovat,“ podíval se na mě a vzal si vizitku.
„Děkuji určitě se ozvu, moc děkuji, tohle je můj nejhezčí dárek k Vánocům.“
My vystoupily z tramvaje, dveře se zavřely a náhle všechno to co se událo při naší cestě, pomalu, ale jistě mizelo v dáli až do ztracena.
ukkuku
(uukuku, 29. 10. 2007 11:54)